ŽERTUJÍCÍ ŽIDÉ
© Jaroslav Blažke, 2001

Leonid Stolovič: Židé žertují, přeložil Jaroslav Achab Haidler, Doplněk, Brno 2001

Leonid Stolovič je seriózní vědec, přednáší filozofii a estetiku na univerzitě v estonském Tartu, na kontě má přes 400 publikací, včetně 38 knižních titulů, vydávaných po celém světě, je členem Kantovy společnosti, Americké estetické společnosti, Akademie humanitních věd Ruska atd. atd. Tentokrát se o něm ale zmiňujeme v souvislosti s knížkou zaplněnou židovským humorem - anekdotami, aforismy, veršíky, četné texty jsou tu uveřejněny poprvé. (Vydavateli bych radil, aby v úvodu opravil mylný údaj o prvním vydání Poláčkovy sbírky židovských anekdot - vyšla samozřejmě již v r. 1933, ne 1967).

Stolovič knihu rozčlenil na devět částí podle tematických okruhů, poslední desátou část tvoří citáty z vědeckého prostředí, od Einsteina až po sociologa Gubermana. V oddílu VYTYČENÍ ŽIDOVSKÉ OTÁZKY se upřesňuje, kdo vlastně je Žid; např.: "Žid je ten, kdo si to nechá líbit." Trvalé pronásledování Židů je reflektováno v rozhovoru: "Rebbe, jak dlouho to ještě může trvat? To nemůžeme vydržet!" - Nedej Bůh, aby to trvalo tak dlouho, kolik jsme schopni vydržet!" Pohádka o Červené Karkulce pak je modifikována takto: "Babičko, proč máš tak veliký nos?" - "Protože jsem Žid," odtušil vlk a dal se do pláče.
Jsou Židé bohatí a jsou Židé chudí, s tím se nedá nic dělat, vždycky to tak bývalo a nejspíš tomu tak i bude. Ne každý je však ochoten se s tím jen tak smířit, o čemž svědčí následující historka, poučná snad i pro křesťany:
Onehdy v mikve se dali do řeči rebbe Chajim, věhlasný bajal cedakot (doslova pán milodarů), a rebbe Meir, proslulý naopak svým rotschildovským bohatstvím.
"Jak to tak přijde, reb Meir," vyzvídá rebbe Chajim, "žr vám Všemohoucí, budiž požehnán, tak přeje? Já i žena celý život rozdáváme almužny, staráme se, aby měl kdejaký zchudlý žídek dost prostředků na studium, krmíme nemocné a staráme se o věno sirotkům - a přitom doma věčně třeme bídu s nouzí."
"Inu to máš tak," ošívá se rebbe Meir, "chceš-li zbohatnout, musíš být alespoň prvních deset let tak trochu svině."
"Aha, a potom? nedá se odbýt Chajim.
"No, pak už se toho nezbavíš..."
Vztah k Bohu často mívá daleko k servilnosti: Sešla se židovská rada. Čtyři věhlasní rabíni disputují o klíčovém teologickém problému. Výsledek? Tři shodně tvrdí jednu věc, čtvrtý ji kategoricky popírá. Argumentuje midraši i gemarou, dokonce sáhne i ke kabale, ale ti tři jsou naprosto neoblomní. Zoufalý rebbe se obrátí na nebesa.
"Pane světů, jsem-li v právu (a ty víš, že jsem), učiň, ať tato voda teče proti proudu!"
Cink. A stane se zázrak. Ale ti tři ne a ne povolit.
"Stvořiteli nebe i země," dovolává se spravedlnosti nešťastný rabi, "pohni, prosím touto skálou, aby mi uvěřili!"
A skála se skutečně dala do pohybu. Ale ty tři šíje neoblomné ne a ne ustoupit.
Obránce pravdy na kolenou vzývá nebesa potřetí. Strhne se větrná smršť doprovázená hřměním a zatměním Slunce a z nebes se ozve majestátní lomoz: "On MÁÁÁÁÁ pravdu!"
Když se vesmíry vrátily ke svému původnímu řádu, utrousí jeden z těch tří: "No dobrá, ale pořád je to tři na dva."
Nejsou to však pouze teologové, kdo dokáže mít k Bohu vztah řekněme svérázný: Rabinovič se v horách zřítil do propasti. Při pádu se zachytil jakéhosi suchého kořene. Visí a křičí: "Bože můj, zachraň mne!"
Z nebe se ozve: "Pusť se!"
Rabinovič: "Když já se bojím!"
Hlas z nebe: "Říkám ti, pusť se!"
Rabinovič po krátkém zaváhání: "Poslyšte, a někdo jiný by tam nahoře nebyl?"
Do nebezpečí člověk nemusí upadnout jen na horách: Malý Icik jde s maminkou po pláži. Náhle se vzedme obrovská vlna a chlapečka spláchne. Zoufalá matka si rve vlasy a v pláči se obrací k nebesům: "Pane světů, slituj se! Vrať mi mého prvorozeného. Do smrti Tě za to budeme velebit, z hocha bude vynikající rabín, zbytek našich úspor rozdám chudým a třikrát denně mě uvidíš v synagoze, že se i andělé budou divit té šňůře odmodlených žalmů."
Dojde k zázraku. Moře se znovu vzedme, a když vlna opadne, Icik se šťastně objímá s maminkou. Náhle matka strne, zvedne oči k nebesům a požaluje: "Ale měl ještě červenou čepičku!"
ˇˇSábesový chvalozpěv na ženu statečnou, jež je nad perly cennější, doplňuje tento rozhovor:
O šábesu odpoledne sklapne bělovlasý Rabinovič traktát Pirkej avot, rozvážně zamíchá kávu a přemítá:
"Šurele, ženo moje, vzpomínám a přemýšlím. Bylas se mnou tehdy, když nám ještě za cara kozáci plundrovali ghetto?"
"Jistě, Aharone, vždyť to jsme měli sotva před svatbou."
"A když pak ve dvacátých, víš v tom vlaku, jak se utíkalo do polí, protože Rudá jízda střílela do týla všechny bělogvardějce a Židy, tos tam byla taky ty...?"
"Aharone, muži můj, byla. Zrovna jsem kojila Icika."


2A když jsme za války museli před fašistou k partyzánům do lesů, tos byla s námi?"
"Jsem židovská žena, Aharone. Vždy se svým mužem. V dobrém i ve zlém."
"A když apk za Stalina posílali Židy buď ke zdi, nebo do gulagu?"
"Nikdy jsem tě neopustila, muži můj, a nikdy tě neopustím."
"A za komunistů, když jsme byli pro všechny jen »židovský mordy«, tos byla taky se mnou?"
"Jistě, Aharonku, byla."
Aharon rozvážně usrkne kávu a pak dodá: "Tak ti nevím, Sára, nenosíš ty mi náhodou smůlu?"