VLADIMÍR HOLAN: CHORÁ LÁSKA Na kovadlině vody, tkvěním znaven již, kuje si oblak v krok sandály přesvětlé. Ó jaro v kladivu! Ale až v červnu zříš lekníny, jiskry odlétlé. A ještě odněkud ten rozmach kladiva dopadá v srdce tvé a mé. Snad vzejde květ, jejž jiskra rodívá, kdy ale, nevíme. Vanutí (1932) VLADIMÍR HOLAN: Ó KNIHO... Ó kniho, napětí a tlaku! Ano, neslyším, neslyšíš. Vnitřní vedení zpřetrháno, je zpřetrháno již. Ach, byli velcí, tišší nežli hromy, u kterých potom směl a smí dech mízy dolů, takže stromy začly kvést pod zemí. Co my však, kniho!... Havran klová sráz vykřičníků, jež tě vzněcují nejdelší nocí v roce slova, kde kopec kopcuje a věci věcují! Kameni, přicházíš... (1937) VLADIMÍR HOLAN: PŘEDJARNÍ SVÍTÁNÍ V oblaku oble ozáblém ruměná trpkost letíc, neví si rady, bloudí v něm jak víno v břiše světic. Kde dvousamičný hořák plál, tam vlastní plod jej tráví. Sníh ve spánku se odkopal: je vidět nohu trávy. Co jedí sochy?... Rampouch slét a na vrabce se rozstřík ve sny. Už brzy čmelák vnoří v květ sacharometr přesný. Záhřmotí (1940)