PAVEL ŘEZNÍČEK: STROP

XIV.

"Jsem básník," napadlo najednou papírníku Burešovi. "Ano jsem básník," říkal si vítězně, "nejsem papírník, to všechno je jen jakýsi omyl, nedorozumění, klam nebo co. Jsem na světě proto, abych podával hvězdám na kopí houbu napuštěnou octem, jako římský žoldnéř Kristovi na kříži. Nebo, že bych byl opravdu jen papírník?" ozvaly se v něm pochyby. Seděl ve svém krámě úplně nahý a vzadu v komptoáru oddychovala macatá slepá, kterou před chvílí přefiknul tak nelidsky, že ta z toho začínala vidět. Papírník raději přibrzdil, protože rozhodně nechtěl, aby slepá prohlédla. Mohla by se pak opakovat ta neblahá zkušenost s matkou blbečka Anny, která utkvěla v těhotenství pohledem na Mongolovi, který projížděl tehdy městečkem s jakýmsi poselstvím, a neštěstí bylo hotové. Anna je mongoloidním blbem navždy. Až macatá slepá porodí papírníkovi geniální dítě, pak může prohlédnout a dívat se třeba kanibalovi do portmonky, to už bude Burešovi jedno. Ale teď na žádné kanibaly nebo Mongoly hledět nesmí. Z regálu plného japonského ručního papíru vykoukla na Bureše slepice. Bureš se zděsil. Co dělá v drahém japonském papíře ta slípka? Nebo je to snad nějaká provokace? Chce mu ta slepice naznačit, že není básník? Chce mu naznačit, že poezie je pomíjivá jako slepice? Co mu ta slepice chce vlastně naznačit? A jak přišel on, papírník Bureš, na to, že je básník? Jak ho taková věc mohla vůbec napadnout? Jistě, vždyť je to nesmysl, papírník Bureš není žádný básník, papírník Bureš je papírník, je majitelem prosperujícího krámu a otcem blbé dcery, co by si tedy mohl více přát? Raděj tu houbu napuštěnou octem hvězdám na kopí nepodá. Zavčas s tím kopím ucukne. Začal se zklamaně oblékat. Z komptoáru se neslo oddychování macaté slepé. "Jestlipak už v ní začalo mé semeno klíčit?" pomyslel si papírník a natahoval si krepsilonové ponožky. "Snad ano," povzdychnul si. "Snad ano," povzdychnul si, "snad se uchytí. Proč by se neuchytilo, je od přírody přilnavé, tak jaképak copak, že jo." Byl už celý oblečený a vyhlédl z okna na dvůr. Na dvoře pobíhal Havelka, strašně řval a tahal z jámy nějakou bednu. Na okraji jámy lomila rukama hraběnka Yvetta a z bedny (truhly?) se ozývalo také jakési žbrblání. Bureš otevřel okno a slyšel zřetelně, že Havelka vyhrožuje udáním pro vraždu. Burešovi to nebylo jasné. Pochopil, až když na Havelkův pokřik přiběhl Coufal a Zadražil a vytáhli z jámy truhlu s Mirou.
"Vždyť to byla jen taková hra," hájila se zoufale Yvetta, ale bylo vidět, že jí nikdo nevěří. A když vylezla Mira z truhly, přestal Havelka hulákat. Obě hraběnky odnesly schlíple truhlu do poschodí a už se neukázaly. Havelka se zaškaredil na papírníka v okně a křikl: "A vy zalezte taky, dvůr teď patří mně."
"Jste pěkný hulvát, pane Havelka," řekl Bureš, "ale, že vám dvůr patří, to mi budete muset teprve dokázat!"
"Mohl bych vám to dokázat pěstí," řekl sprosťák Havelka, "ale protože jsem vychovaný člověk, ukážu vám papír, který na to mám!"
"Moc rád bych ho viděl," řekl Bureš a vyklonil se ze svého přízemního okna. Havelka mu strčil papír pod nos. Opravdu na něm stálo, že Výzkumný ústav rašeliny, kterému tento dům patřil, převádí dvůr do majetku pana Havelky, který zde bude provádět své pokusy. Bureš neřekl ani slovo a zavřel okno. Havelka, jeho dvůr a jeho pokusy mu mohou být ukradeny. On nikoho nepotřebuje, dostačil si vždycky sám. Teď má k ruce macatou slepou, a až porodí geniální dítě, pak ji vykopne.


XXII.

Maso, které visí na šňůrách na dvoře, pomalu vadne. Nemá je kdo sundat. Neví se nakonec ani, kdo je tam pověsil. Byl to někdo, kdo nosí maso jako košile, nebo někdo kdo nosí maso jako spodničku? Řezník v okolí nebydlí: tento dům nespatřil řezníka už hezkou řádku let. Neví se, kdo maso na šňůry pověsil. Žíly masa vadnou. Maso dostává unavený výraz; tváří se zlostně, pak uraženě a nakonec rezignovaně. Chrápe. Chrápání masa na šňůře se rozléhá dvorem. Potom maso otevře jedno oko, za chvíli druhé. Nic. Nikdo nepřichází, aby je sundal. Maso pokrčí rameny a začne se opalovat. Slunce se mu líbí. Slunci se maso také líbí. Opaluje je a radostně pozoruje, jak se maso škvíří. Maso je zrcátko: odráží paprsky na všechny strany. Košile však neodráží paprsky. Ani trička neodrážejí paprsky, nejsou zrcátka. Maso si uvědomuje, co vlastně je. Není zrcátko, je košile. Má žíly, vadne. Je košile, která má žíly a vadne. Maso se houpe. Maso se vytahuje nahoru dolů jako rolety. Masona mia!
Maso vadne. Vadne jako tvář stárnoucí primabaleríny, jako tvář gardového kapitána ve výslužbě, jako stodola, která se teď používá k vykuchávání gardistů. Není tu nikdo, kdo by je zalil. Nikdo nechce přijít a nechce zalít maso konví vody, aby se opět rozčervenilo, žíly naběhly krví a chňapaly po chodcích a ovíjely se okolo jejich krků. Nic takového. Maso smutně visí na šňůrách na dvoře a vadne. Jeho žíly z něj trčí jako dráty z vykuchaného rádia. Ale maso není rádio, maso je maso a vadne na šňůrách. Maso by chtělo být sopkou. Vybuchlo by a potřísnilo všechno kolem sebe, aby si ho konečně někdo všimnul. Kdyby maso mělo nehty, hvízdlo by na prsty a přivolalo by tak k sobě nejbližší kolemjdoucí manikýrku, která by masu udělala dokonalou manikýru, tak že maso by už nevypadalo jako tvář usychající primabaleríny nebo vadnoucí kníry gardového kapitána ve výslužbě. Maso vadne na šňůrách zcela zbytečně, ačkoliv by je tak potřebovali dole v močále, v Novém Tolundu, pod Stropem. Ale nikdo dole zatím neví nic o masu, které se suší na prádelních šňůrách na dvoře a pomalu vadne a usychá. Kdyby to dole někdo věděl, dávno by už po něm mrštil bidlem, které tam mají připraveno na to, že jím brzy srazí do močálu Boha. Vezmou to jedním vrzem. Až Bůh zasažený bidlem bude padat z nebes, zachytí se zoufale při pádu prádelních šňůr a strhne sebou dolů i maso, které neužitečně vadne na dvoře. Je možné, že slepci hned nepochopí, co to padá s Bohem dolů: budou považovat maso s jeho trčícími zatvrdlými žílami za pokažený radiopřijímač, budou marně kroutit knoflíky masa a čekat, jaké zprávy, jaká hudba se ozvou z jeho zvadlých stran. Ale nic takového se zatím neděje, slepci se ještě neodhodlali srazit Boha bidlem do močálu a tak maso musí počkat a vadnout.
Zatím si musí vyřešit své vlastní problémy v Novém Tolundu, pod Stropem a těch je nemálo. Srážet bidlem Boha a maso, to počká. Opeřený chlap, který jim tam spadl a kterého oškubali, znovu obrostl a dělá si nároky na vedení; První Slepec a František Obložil si z toho dělají hlavu, protože na chlapovu stranu se přidali všichni mladí slepci a hraběnky Yvetta s Mirou s kozlem, protože od té doby, co s ním žijí v nemravném konkubinátu, se cítí tak mladé, že se staví jen a jen na stranu mladých. Ale první Slepec a František Obložil už mají plán: vystrčí opeřeného chlapa (ne vystrčí, vyrazí) bidlem ven z močálu, nad Strop a pak srazí jednou ranou Boha z nebes a maso z prádelních šňůr dolů do Nového Tolundu. A pak konečně zavládne Pax Tolundana...
V Havelkově bytě zhasíná světlo. Všem třem kumpánům už je všechno jedno. Močál je přestává bavit. Budou si muset hledat něco nového, možná, že i změní byt. Cítí se jako bozi, a to jim stačí. Stvořili nový svět a teď ho opustí, ať se řídí vlastními starostmi, ať se řídí vlastními žabomyšími vojnami, zápasy opeřených vidomých a neopeřených vidomých. Scheiss drauf! Světlo v Havelkově bytě se znovu rozžíhá a připomíná velkou botu. Možná, že připomíná pařez. Světlo rozhodně vždy připomíná velkou věc, protože světlo je opravdu velká věc... Zdá se, že světlo je opravdu bota, protože Havelka se do té boty obouvá a se světlem nataženým na noze, s fuseklí stínu na kotnících, jde spát. Nože bdí. Nože stíní. Lampa, která má stínítko ze samých nožů. Nože, které mají střenky ze samých lamp. Po dvoře se válí doutníky. Válí se tam i prodavač ryb, který neuspěl. Nikdo nechtěl kupovat ryby. Nikdo tady na dvoře nebyl, jen vadnoucí maso na prádelních šňůrách. Protože cítilo pach ryb, které nenávidí, svými seschlými žilami prodavače párkrát švihlo tak, že se mu zatmělo před očima, a proto také zůstal ležet na zemi. Maso poplivalo ryby, které se rozletěly z prodavačova velkého nablýskaného tácu po celém dvoře a teď spí jen tak na jedno oko, kdyby náhodou zase někdo přitáhl do dvora nějaké smradlavé ryby, které nenávidí. Uschlé listí, uschlé vousy, uschlé náušnice... všechno se honí po dvoře, který je prázdný jako sako utopence. Vousy škrábou stromy. Vousy lezou na stromy. Stromy lezou na vousy. V křoví mručí neznámý učitel. Opodál se zuřivě hádá kamnářka Posypová s golfovými holemi. Ale to není na našem dvoře, je to ve vedlejším dvoře a tam se ozývá také křik a hádky. Neznámý učitel oponuje kamnářce Posypové z křoví. Kamnářka mu neodpovídá. Nebaví se ze zásady s učiteli. Unavený neznámý učitel v křoví usíná. Je naštvaný, že se s ním nechce nikdo ze zásady bavit. Co se dá dělat, scheiss drauf, říká si a zívá. Pak usne, a je mu docela dobře. Kamnářka Posypová se škrábe golfovou holí v jícnu. Dělá jí to docela dobře - a proč taky ne. Prodavač ryb chrápe. I maso zavřelo už druhé oko a spí. Jen ryby rozházené po dvoře se neklidně zmítají a cukají sebou, jako kdyby kdovíco čekaly. Už se ničeho nedočkají. Nikdo se už ničeho nedočká.
Proč taky?
Kdo chce čekat, ať čeká. Čekání je prospěšné. Jsou známy případy, že když někdo čekal, že se dočkal.
Ale na tomto dvoře se už nic nestane.

... Ospalé jako bahno neoplocených zahrad třpytí se mé pohlaví hořkou a neuhasitelnou žízní (Joyce Mansour, Bílý čtverec)

Na tomto dvoře se už opravdu nebude nic dít.