|
STÉPHANE MALLARMÉ: FAUNOVO ODPOLEDNE
Ekloga Chci, aby trvaly ty nymfy. zářivý inkarnát dál lehce v povětří, třímaném dřímotou. Pochybnost, rašící z masívu staré noci, se větví do snítek, a narůst v pravý les, byl by to důkaz, žel, že moje kořist dnes, ten růží poklesek, byla jen pomyslná. Zvažujme... je smysly stkaná báj, tvé touhy odlika! Z očí modrých jak pláč pramene uniká, ó Faune, iluze; ty patří oné cudné. Ta druhá, říkáš, je jak rouno, které rudne pod dechem sciroka? Měls ta dvě zjevení? Ach ne, v tom nehnutém a tupém zemdlení, jež jitřní svěžesti už horkem hrdlo stiská, zurčí jen pramínek, jenž z mojí flétny tryská, a rosí blízký háj; a vítr jediný, toť ten, jenž vyráží trubicí ze třtiny, hotov v žár vyvanout, ještě než zazní tónem, toť - v nebi bez vrásy, čirém a bezúhonném - patrný, jasný dech, který, jsa výtvorem božského nadšení, stoupá výš obzorem. Ó břehy sicilské, bažiny, jejichž tlení se slunci o závod má marná pýcha plení, němé pod jiskřením, kvetoucím kol a kol, teď VYPRAVUJTE, "jak jsem řezal dutý stvol, krotil jej důvtipem; tu v siném zlatu svůdné zeleně, stínící révovím temné studně, se zvlní úběl těl, jež zmohla únava; při tichém ladění, z nějž šalmaj povstává, to hejno labutí, ne! najád se hned noří do vln..." hlouček se rozprchl, vše strnulo jak dřív před tím, kdo přespříliš byl zásnub žádostiv: k prvotní vroucnosti má duše znovu vzlétla, i stojím samoten v proudech dávného světla, lilie! jeden z vás pro svoji bláhovost. Co je mi polibek, proradnic levný skvost, ta něžná nicůtka tak vyhlášené chuti, na hrudi panické já skrývám zahryznutí, jímž šlechetnější zub pod kůži proniká; leč dost! to tajemství má za důvěrníka jen rákos zdvojený, jenž pod blankytem pěje, a rozrušenou tvář za sebou obraceje, v svém sólu pomýšlí na krásu, bavenou, kam tóny dolehnou, šalebnou záměnou mezi jí samotnou a důvěřivou písní; jenž míří do výše, kde obrys lásky zpřísní, aby dal vytrysknout ze snů o křivce zad, již okem zavřeným dál toužím sledovat, zvučné a zbytečné linii monotónní. Nástroji úniků, z nějž vábný tón se roní, zkus tedy u jezer, kde čekáš, vykvést zas! Ke slávě bohyní chci rozeznít tvůj hlas, a modlář svéhlavý, jenž neuznává vinu, chci znovu rozvázat pás jejich sličných stínů: když z hroznů všechen jas jsem vysál s chtivostí, tu pocit lítosti já zažehnávám lstí, pozvedám se smíchem do nebe prázdný hrozen, ty slupky nadouvám, a k opilosti zrozen, tou tkání zářivou hledím vstříc večeru. Ó nymfy, vydujme vzpomínek nádheru: "Můj pohled v rákosí popálil božské šíje, úběl však vzápětí svou ránu do vln skryje a k nebi platanů urážka burácí; koupající se vlas se náhle vytrácí v čeření, v záblescích, v jasu, ó drahokamy! v běhu zřím u nohou dvě nymfy (které mámí rozkoš, jež o trýzni dvojice poučí), malátné v jediném troufalém náručí; aniž je rozplétám, nesu je k tomu keři, jejž lehkovážný stín si nelaskavě měří, pod růže, jejichž dech se sluncem zápolí, k hrám palčivým jak den, jenž právě vrcholí." Ó hněve panen, jak tě zbožňuji, ó dravá rozkoši břemene, které se vysmekává, nahé, žhavému rtu, jenž, lstivý nepřítel, chce bleskem vypít děs, ukrytý v noci těl: od pat té nadlidské k srdci té, jež se zdráhá, zatímco nevinnost se loučí, dosud vlahá bláhovým proudem slz i rosou šťastnější. "Má lichá veselost, pyšná, že konejší ten věrolomný strach, už tím se provinila, že bohy chráněný něžný trs rozdělila: vždyť sotvaže jsem skryl svůj rozjařený smích do tolik žádoucích záhybů jedné z nich (svým prstem pečuje, aby se zabarvila sestřiným vzrušením i druhá, sněhobílá, neznalá ruměnce, ten malý sladký bloud), tu z paží zchromených, z těch uvolněných pout, ta kořist nevděčná uniká, bez lítosti k vzlyku mé nedávné, tak letmé, opilosti." Co na tom! s jinými zas štěstí napospas; jiné mi do růžků zapletou plavý vlas: má vášni, dobře víš, že zralý, znachovělý plod granátovníku puká a vábí včely; a tvá krev, svedená tím, kdo ji uchvátí, za věčným rojem tuh proudí a prchá ti. V čase, kdy ve zlato a v popel háj se halí, v pohaslém listoví nám slavnost uchystali: Etno, to Venuše vstupuje na tvůj svah, bezelstným chodidlem víří tvůj žhavý prach, když hřímá dřímota a plamen zvolna zmírá. Mám královnu! v níž slova umlkla, a tělo nevzhledné podlehly pyšnému mlčení poledne. Nyní je třeba spát a více nerouhat se, spočinout na písku a vyzvědět, jak sladce chutná, když na ústa nám stéká hvězda vín! Sbohem, má dvojice; teď uvidím tvůj stín. (z francouzštiny přeložil Jiří Pelán) |