FRANCESCO PETRARCA:
A ON NAPODIV ŽIJE DÁL, ODSOUZEN TOLIKO K BOLESTI, STEJNĚ JAKO JEHO LOUTNA


Ty oči, k nimž se vroucně vracela,
má píseň: paže, ruce, nožka malá,
ta tvář, jež od davu mě dělívala,
až změnila mou mysl docela,

vlas, který linul zlato do čela,
ústa, v nichž úsměv archandělský sálá,
jímž pokaždé se země rájem stala...
To vše je už jen hrstka popela.

A jen já bídný trapně dále žiji,
na moři sám, bez milovaných hvězd,
loď bez kormidla, do níž vichry bijí.

O lásce sladké dozpíváno jest,
vyprahl pramen známých melodií.
A loutnu svou mám už jen pro bolest.


(z italštiny přeložil Václav Renč)