SAPFÓ: ATTHIDĚ Já jsem tě milovala dávno, Atthido. Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu, když bylas malá; láska přišla však: jak severáku van, jenž duby zachvěje, když vpadne náhle do hor lesy pokrytých, tak otřásl mou duší Erós, zuřivec, syn Úranův a Gajin, sladce trpký tvor, či spíše netvor, hrozný, stále vítězný... Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným se rozezpíval nocí - slavík lesbický - a v bílé údy měkkým peplem halené, se vtělovaly rytmy zpěvů panenských, jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly, my slavily jsme lásku Afrodítinu. Jaks tehdy tančila, ó družko, Atthido! Já milovala dávno krásnou duši tvou i zpěv, jenž melodicky splývaje s tvých rtů se mísil do úderů mého barbita; že jsi však tolik krásná, netušila jsem! Mne zamrazilo v prsou při tom pohledu, žár pod koží se rozlil, potem zkalenou, jenž v chladných kapkách po těle se rozběhl, mne závrať pojala, zrak nemohl zřít nic a s jazyka, jenž zlomen v ústech klopýtal, ni slovo nesplynulo na užaslé rty... To byla krásná noc, má sladká Atthido, když srpek Selénin se k lesům naklonil, jak milence by hledal v sluji spícího, a potom v dálce zašel, na svět padl stín a nebe pokrylo se celé hvězdami ... (z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz)