Uplynulo jedenáct let od Sametové revoluce a česká společnost se viditelně proměnila. Máme soukromé podniky, demokratické volby a zákony, které ctí evropské hodnoty. České školství ale většině změn "hrdě" odolává a transformuje se ze všech oblastí nejpomaleji.

Jedním z důvodů je samozřejmě určitá pohodlnost pedagogů, kterou bych ale spíše nazval nedostatkem fantazie… Učitelé, kteří učili dvacet let, si těžko dokážou představit, že je možné učit zcela jiným stylem.

Jsou tu ale také zuřiví obhájci "tradiční kvality" (např. Kostečka nebo Fencl), kteří si nepřipouštějí jednoduchý fakt: pokud byla v době totality zdevastovaná celá společnost, muselo se to odrazit i ve školství. A chce se dodat PŘEDEVŠÍM ve školství!

Máme lustrační zákon, prověrky pro osoby, které přicházejí do styku s tajnými materiály a další prostředky zabraňující určitým lidem přístup k významným funkcím. Ve školství ale žádná zásadnější očista neproběhla. Jistě, po revoluci odešla řada ředitelů, jejichž kvalifikací byla pouze rudá knížka, ale řadoví komunisté tu většinou zůstali (a že jich tu bylo!) a dál vychovávají děti. Dostali šanci vyměnit slovo "socialismus" za slovo "demokracie". Je ovšem otázkou, zda jejich nový slovník působí důvěryhodně. Ne, nebojte se, nechci kádrovat současné učitele a volat po odstranění bývalých komunistů (kdo by učil!), jen se pozastavuji nad skutečností, jak mohou stejní učitelé dějepisu, občanské nauky, branné výchovy i literatury říkat pravý opak toho, co učili před jedenácti lety.

To je ovšem ideální případ. Moje osobní zkušenosti jsou mnohem horší. Učím na pražském gymnáziu, ve kterém se teprve loni vyřazovala z profesorské a žákovské knihovny díla "klasiků" marxismu, leninismu a socialistického realismu v češtině i ruštině. Zabírala přibližně třetinu knižního fondu, takže už se nikam nevešla Bible nebo Černá kniha komunismu… Na stejné škole mi deset let po revoluci tvrdili maturující studenti, že "husiti byli proletáři, kteří povstali proti buržoazii". Říkáte, že to by se na vaší škole stát nemohlo? Jsem jenom rád. Berte ale tyto dvě historky jako doklad tradice, která na našich školách stále ještě přežívá. Dokonce na gymnáziích, která jsou podle Kostečky institucemi prestižními!

Dá se nějak zabránit tomu, aby podobných historek bylo více? Myslím, že ano. Především si musíme přestat nalhávat, že je naše školství kvalitní. Musíme opustit model, kdy učitel celou hodinu přednáší fakta a nedá žádný prostor studentům zkoumat jejich kvalitu. Možná si říkáte, že dobrý učitel už moderní metody výuky používá, já však tvrdím, že by podobné metody měly být povinné pro všechny učitele.

První šancí, jak jim to "nařídit", byly nové učební osnovy z roku 1999. Ty ale zahrnují pouze výčet témat a nic neříkají o prostředcích, které má učitel používat. Nenajdeme v nich nic o činnostech (chcete-li kompetencích), které si mají studenti osvojit. Druhou šancí byly katalogy ke státní maturitě, ale ty znovu pouze kopírují osnovy. Poslední šancí jsou vzdělávací standardy, které vznikají na Výzkumném ústavu pedagogickém. Nechme se překvapit, jaký bude výsledek…

Samozřejmě existuje i zcela jiný způsob, jak transformovat české školství. Nespoléhat se na všemocné oficiální dokumenty, jejichž tvorba trvá řadu měsíců (katalogy k maturitě), dokonce i let (osnovy), a vytvořit systém konkrétních grantových programů. Ministerstvo školství ale tuto druhou cestu zcela ignoruje. Své skrovné prostředky promrhává na tvorbu katalogů ke státní maturitě, jejichž výsledná podoba se bude shodovat s hotovými osnovami, zvyšuje a snižuje úvazky učitelů a zakládá a ruší víceletá gymnázia, místo aby s pomocí odborníků nabídlo školám finanční prostředky na podporu konkrétních projektů pro studenty.

Ať školy dostávají peníze například na studentské časopisy, diskuzní kluby, studentské rady a školení pedagogů, jak je vést. Ředitelé i učitelé budou motivováni takový studentský časopis nebo diskuzní klub založit, protože s jejich vznikem přijdou do školy i peníze.

Místo ministerstva, jehož úředníci jsou placeni z našich daní, se ale této činnosti věnují zahraniční neziskové organizace. Především nadace Open Society Fund George Sorose. Největší zásluhu na proměně českého školství má právě tato instituce. Ona poskytuje nemalé finanční prostředky na studentské časopisy a spolu s Centrem nezávislé žurnalistiky školí pedagogy, jak takové časopisy vést. Ona stála u zrodu Debatní ligy Karla Poppera, kde se studenti učí věcně diskutovat. Dávno před vládním projektem Internet do škol (který se ještě ani nerozjel) nabízela grant pro připojení neziskových organizací (tedy nejen škol) k Internetu. Ona podporuje program I*EARN, který spojuje studenty z celého světa při práci na společných internetových projektech. Ona umožňuje zahraniční výměnu studentů, překlady významných pedagogických děl atd. Konkrétních projektů, které podpořila pouze tato jediná zahraniční nadace je nepočítaně… Nemohu se ale zbavit pocitu, že právě to by mělo dělat ministerstvo! Oficiální místa ovšem podobným projektům spíše házela klacky pod nohy (stačí si vzpomenout na kauzu Středoevropské univerzity, která nedostala od vlády Václava Klause budovu, a proto teď sídlí pouze ve Varšavě a Budapešti).

Transformace českého školství se vleče a od příslušného ministerstva žádné pozitivní signály nevycházejí. Snad se vše vyjasní, až budou ukončeny diskuze nad katalogy ke státní maturitě, Bílou knihou, novým školským zákonem a vzdělávacími standardy. To jsou čtyři pilíře reformy českého školství, na kterých se právě pracuje. Bohužel ve zcela špatném pořadí. Nejdříve by přece měla vzniknout Bílá kniha, která naše školství mapuje, srovnává ho s evropským a určuje jeho perspektivy, na jejím základě muže být vypracován školský zákon a standardy vzdělávání, které se budou následně ověřovat u maturity.