BEDŘICH BŘEZINA: ŠŤASTNÝ SMOLAŘ

Jo, jo, pane inspektor, já vím, co ode mě chcete slyšet. Vono se říká - přiznání je polehčující okolnost a jistej trest. Ale do lochu se mi nechce. To teda ne, pane inspektor. Už jsem tam byl, to vy víte, a moc jsem se tam s tím nesžil. Jen tam příjdu, už se na mě vrhnou dva takoví přičmoudlí čavargoši, že prej musí každýho přibylce zmalovat. Až Franta Vomáčka, však ho taky znáte, až ten mě z toho dostal. Řekl jim, že jsem tam za elpíčko, teda za loupežný přepadení, a že nejsem žádnej měsíčkář. Že to mám na dva roky. Teprve pak mě ti Brazilci pustili. Ti maj úctu jen před velikejma trestama. Voni kradou slepice, takže já byl pro ně klasa. Já mám vůbec štěstí v neštěstí. To Josef Votoupal, však toho taky znáte (známej prcačkář - třikrát seděl za znásilnění čtyřletý paničky), tak ten mi jednou dones video. Prej bylo jeho kámoše, kterej se zastřelil. A prej to video doma nechce, že mu to připomíná hezký chvilky strávený s tím kámošem. Tak já v duchu blahořečím tý sebevraždě, protože kde bych já jinak přišel k videu. A jak se tak na to video dívám, vidím, že je děravý. A pak mi to došlo. Ten nešťastník se střelil do spánku a včelka mu proletěla hlavou, rovnou do toho videa. A představte si, přímo do tý díry, co se tam strkaj kazety. Tak jsem z toho vodšrouboval kryt a tu kulku (a ještě nějakej mazlavej sajrajt) sem z toho videa vyklepal. A teďka, když si pouštím kazety, tak mi to na obrazovce háže takový červený fleky. Nadával jsem, že se ten kokot neumí ani slušně voddělat, že u toho ještě musí zničit i video. Pak si ale pouštím toho Švajcnegra, jak tam střílí a dělá z lidí fašírku a mně běží hlavou, jakou má to video smutnou minulost. Myslím na ten sopel, co vyletěl sebevrahovi z hlavy a přilepil se na magnetickou hlavu toho videa a jak to háže na obrazovce ty fleky a hned jsem si ten film tak nějak víc prožil. Husí kůži jsem z toho měl, hotový pralinky. Braboučci mi lezli po zádech. Takový příjemný hrůzostrašný mrazení. Proto vám říkám: Štěstí v neštěstí - to je můj osud. To je jak s tou Ančou Kudláčkovou. Říkám jií,: poď se podívat ke mně na stavbu. Mám tam vynález, na kterým vydělám majlant. A tak vona jde a já votevřu vrata garáže a tam obrovskej ventilátor, půldruhýho metru v průměru. Ten sem ukrad v JZD v Bochovicích, ale to tam nepiště - za to sem už loni seděl. A říkám: ty, Anči, když hodím do toho větráku lopatu betonu, tak ten beton nabere takovou rychlost, že se zastaví třicet metrů daleko. Nebudu muset lítat s kotoučem po stavbě, ale naservíruju si to tam, kam budu potřebovat, rovnou vod míchačky. A Anča, ta potrhlá Anča, si klepe na čelo. A já na to, že je to vyzkoušený a ona furt nevěří. A tak zapnu ten větrák, naberu na lopatu nějaký svinsvo a lup ho rovnou na vrtuli. Ale já blbec si nevšim, že tam mám vopačný otáčky. Udělalo to jen "pfuff" a Anča stojí uprostřed garáže, černá od hlavy až k patě. Chvíli jen tak koukala, bělmo z tý černý huby jen zářilo, pak se ale do mě pustila - pěstí do hlavy. A že prej sem strašnej vůl. A vona že je kráva, že sem šla. A že se musí umejt a cosi kdesi... A tak já povídám, že támhle je hadice, ať se vošplouchne. Vona se celá svlíkne a myje ze sebe ten mour a já se dívám a usmívám se. Jak říkám, pane inspektor - štěstí v neštěstí. Kdypak se vám stane, že se ženská vslíkne v garáži. Když sem to dívání už nemoh vydržet, jdu k ní, mám takovej ten Delonův pohled, a začnu ji umejvat taky. A pak ji přehnu přes ten ventilátor a udělám ji to jak se patří - jen to mlaskalo. Na jedný patě mám přilepenou smůlu a na tý druhý štěstí. A tak když si jednou nohou šlapu po štěstí, tak tou druhou zase dávám na frak smůle. A proto vám tady to přiznání vybliju. Vy mě zabásnete, ale třeba se z toho vyklube zase něco, co mi nebude tak nepříjemný. Vono si na všem můžete najít něco pěknýho. Ale vy jste z toho ňákej ťumpachovej, pane inspektor. Takhle toho moc nenapíšete. Ten papír máte ve stroji vobráceně. Když už mám něco vyprávět, ať je to taky hezky sepsaný. Jestli chcete, abych se pod to podepsal, musí to mít formu. Takže jak to bylo: Jdu takhle kolem nádraží a tam na trávníku stojí santusák a napichuje na somrklacek ty svý pochutiny - shnilý jablíčka, vajgly a tak. A já na něj, jestli to jako bude žrát. A von se jen otočí a mázne po mně tím somrklackem. A že na konci toho klacku byl hřebík, zapíchl se mi rovnou do čela. Nasupím se a běžím po tom bezdomovci. A ten somrklacek se mi na čele houpe, že vypadám jako jednorožec. A santusák se směje, až se za břicho popadá. Tak já vytáhnu kudlu a vrazím mu ji rovnou do žrádla. Střeva se mu vysypaly na zem, až by se jeden divil, jak to de rychle. Z toho trávníku vodešel v dřevěnejch hadrech, ale nebyl v tom zas tak nevinně. Jen se podívejte, jakou mám v čele díru. Vypadá jak třetí oko nějakýho orientálce. Domluvme se po chlapsku, pane inspektor. Přišijte mi za to dva roky - to by bylo férový. To odkroutím na vypínači. Ale víc let, to by byl zločin na mně. Vy dobře víte, že já se s tím kriminálem zas až tak nesžil. Dva roky - to je rozumná mez. Nemám žádnou škváru a nemám co žrát. Tam mě aspoň vykrmíjou. Jak říkám - všechno zlý, je pro něco dobrý...