To je však jedna z nejmladších pověstí o potopě světa, která zřejmě vychází z babylónského Eposu o Gilgamešovi (datován do 12. stol. př. n. l.), jenž se zachoval v mnoha opisech a verzích na mezopotamských klínopisných tabulkách. Proslulá je asyrská verze z Aššurbanipalovy knihovny v Ninive (datována do 7. stol. př. n. l.), která je starozákonní verzi až nápadně podobná! Utanapištim (jakýsi asyrský Noe) také buduje loď, která ho uchrání před velkou potopou, a bezradný vypouští postupně tři ptáky: holubici, vlaštovku a havrana, který už spatřil opadající vody... Ano správně nám to připomíná biblickou holubici, která se vrací s ratolestí v zobáčku a přináší znamení, že potopa světa se chýlí ke konci. Osádka lodi pak přistává u hory Nisir (židovský Ararat). Jsou tu však také jisté odlišnosti obou příběhů. Biblický Noe umírá (i když v požehnaném věku), zatímco Utanapištim získává věčný život, který u něj hledá i král Gilgameš...

      Jedno z možných vysvětlení, proč jsou si oba příběhy tolik podobné, je, že Židé tento prastarý mýtus převzali v době tzv. “babylónského zajetí” (6. stol. př. n. l.), popřípadě “zajetí asyrského” (8. stol. př. n. l.), záhadou však zůstává důvod takového přejímání. Osobně si myslím, že mohlo jít spíše o upravení daleko staršího mýtu o potopě světa, který byl dávnou součástí židovské mytologie, na základě později vyslechnutého příběhu z Eposu o Gilgamešovi. Vše totiž nasvědčuje tomu, že původně na území Mezopotámie žily semitské kmeny a že Sumerové přišli na toto území později. Ke styku mezi oběma kulturami tedy došlo už o několik tisíciletí dříve. Navíc archeolog Leonard Wooley nalezl v blízkosti sumerského města Uru několikametrovou vrstvu naplavenin, která by potvrzovala, že skutečně došlo k nějaké potopě (i když v daleko menším rozsahu, než vyprávějí mýty). Je tedy jisté, že semitské kmeny tuto “potopu” musely zažít a Sumerové, kteří přišli buď těsně před ní (ale nejspíše po ní, protože naplaveniny navíc oddělují spodní vrstvu prehistorickou – eneolitickou – od horní, která představuje nejstarší sumerskou městskou civilizaci) také. Doklady z tohoto období ale nemáme. Víme jen, že mýtus o potopě světa se v mezopotamské tradici dochoval ještě jako součást eposu o Atrachasísovi (kolem r. 1630 př. n. l.), kterého chtěl bůh Enki (Enlil) uchránit před všeobecnou zkázou a tak ho upozornil prostřednictvím rákosové stěny, že lidstvo bude potrestáno velkou potopou, protože tropí hluk a ruší bohy. Atrachasís měl vystavět velkou loď, ve které se zachránil. Úplně nejsarší verze příběhu o potopě světa pak pochází z 26. stol. př.n.l. a jediný zachráněný je Ziusudra.

      Velice podobný příběh nacházíme i v mytologii řecké(asi 8. stol.př.n.l.). Nejvyšší bůh Zeus se rozhodl, že zničí znesvářené a demoralizované lidstvo potopou. Ale bůh Prométheus chtěl zachránit svého syna Deukalióna a jeho ženu Pyrrhu a tak je včas varoval a poradil jim, jak mají zbudovat velkou loď, na které se mohou zachránit. A skutečně, po devíti dnech bouře přistává jejich loď u jedné hory v Thessálii (Parnas).

      V indických bráhmánách (10. až 8. stol. př.n.l.) zase najdeme příběh o praotci lidstva Manuovi, ten jednoho dne chytil malou rybku, která ho prosila, aby jí daroval život a vložil ji do hrnce s vodou. Druhý den ryba vyrostla tak, že jí byla malá káď a další den celé jezero. Manu ji hodil do moře a za odměnu dostal loď a radu: “Vstup na loď s párem ode všech živých tvorů a vezmi semena všech rostlin. Přijde potopa.” Manu si vezme radu rybky, která je vlastně avatárem (pozemským vtělením) boha Višnua, k srdci a po potopě stvoří ženu Idu.

      Tím jsme vlastně vyčerpali všechny pověsti, ve kterých při potopě světa hraje nějakou roli loď (archa). Jsou to příběhy civilizací, které žily v úzkém kontaktu a blízko sebe (JZ a Z Asie a JV Evropa) a možná proto jsou si tak podobné. Mýtus o potopě světa se však zachoval i v mytologiích jiných národů.

      V germánské tzv. “Starší Eddě” (13. stol. n.l.) nacházíme příběh o obrech, kteří zabili svého otce obra Ymira, z jehož ran se vylilo tolik krve, že zničila celou zemi. Země, hory a oceán musely být stvořeny znovu a ze dvou kamenů, kterým bohové dali duši, smysl, teplo života a barvu, vznikli první lidé Askr a Embala.

      Zarážející je přítomnost potopy světa v mytologii Mayů (Popol Vuh – Kniha rady) a souvisí s tvořením lidstva. První lidé byli stvořeni z hlíny, ale rozpustil je liják. Bohové tedy stvořili lidi ze dřeva, ale tito tvorové nepracovali, a tak na ně bohové seslali potopu, která je částečně zahubila a částečně odplavila do lesů, kde se z nich staly opice. Dotřetice už byli stvořeni dnešní lidé, kteří ctí bohy a staví pro ně chrámy.

      Poslední příklad mýtu o potopě světa vybírám opět z jiného konce světa. Z Polynésie. Neopatrný rybář jednoho dne rozcuchal svými vesly vlasy mořského boha Ruagata a ten za trest seslal na lidstvo potopu, kterou přežil pouze onen rybář, jenž vše zavinil...

      U těchto příkladů už nevystačíme s pouhým konstatováním, že shody v mytologických příbězích pramení z blízkosti jednotlivých kultur. Nemáme totiž sebemenší doklady o možném kontaktu mezi “starým” a “novým” kontinentem.

      Nabízí se nám jen několik stěží ověřitelných teorií. Podle první k potopě světa skutečně došlo, a to v celosvětovém měřítku, jak o tom vypráví mytologie. Střízlivější teorie počítá s tím, že první velké civilizace se soustřeďovaly v okolí řek, které se často vylévaly z koryta a zaplavovaly nejbližší kraj. Mýty o potopě světa by se tedy zakládaly na větším množství lokálních záplav (“potop”). Viz zmíněné výzkumy archeologů. Popřípadě by odělovaly dobu prehistorickou (předpotopní), kdy ještě nebyl vybudován zavlažovací systém, od doby městské civilizace (po potopě), jak to známe z mezopotamského pojetí historie.

      Tyto skutečnosti jistě sehrály svou významnou roli, ale nic nevypovídají o hlubší souvislosti s dalšími mýtickými příběhy a o jejich hlubší podstatě. Mýty o potopě světa jsou totiž zapojeny do širší souvislosti konce starého a začátku nového světa. Špatné lidstvo je potrestáno za svou špatnost zničením. A jen vyvolení a dobří mohou na přání boha potopu přežít. Oni zakládají nové lidstvo, které dostalo do vínku “vyvolenost” a “mravnost” chápanou v různých kulturách různě, ale vždy v nějaké souvislosti v úctě k bohům. Potopa světa se už nikdy neopakuje a lidstvo už podobná zkáza v tak velké míře nepostihne. Bylo očišťeno a záleží na každém člověku, zda bude jednat po vzoru svého praotce, a bude také “vyvolen”, nebo se dá na scestí stejně jako lidé, kteří skončili utopením. V postavách Ziusudry, Atrachasíse, Utanapištima, Manua, Noema a dalších praotců proto musíme vidět i mravní ideál, ke kterému se má lidstvo vztahovat a který je vlastně v každém z nás přítomen, protože my jsme potomci těchto praotců. Tím se příběh o potopě světa řadí k větší rodině mýtů o “zničení a obnovení”, o “mravním očištění”, a není tedy jen odrazem fyzického strachu z vody a z utopení.

Hruška Blahoslav: Pod babylónskou věží, Práce, Praha 1987, 1.vyd., 373 s.

Zbavitel Dušan: Starověká Indie, Panorama, Praha 1985, 1.vyd., 292 s.

Mýty staré Mezopotámie, Odeon, Proha 1977, 1.vyd., 368s.