OSUDY MEZIVÁLEČNÉ LEVICOVÉ AVANTGARDY
V ČECHÁCH A KAREL TEIGE

© Radek Sárközi


I. Generace Teigova?

Když psal Jaroslav Seifert (1901-1986) svou knihu vzpomínek Všecky krásy světa, věnoval ji svému generačnímu souputníkovi Karlu Teigovi (1900-1951) a navíc celou svou generaci (tedy generaci Devětsilu, popř. generaci umělců narozených kolem roku 1900) nazval jeho jménem “generace Teigova”. Tím se vlastně postavil proti dobové marxistické literární vědě, která razila myšlenku generace Wolkerovsko-Nezvalovské, a zdůrazněním úlohy proskribovaného K.Teiga se dopustil těžkého hříchu, který bleskově napravila cenzura.

Karel Teige je v Seifertových pamětech (ale i v dalších knihách vzpomínek, např. Hoffmeisterových Podobách a předobrazech) jako vůdčí inspirátor většiny aktivit Devětsilu, který nikdy neodkládal svou dýmku. A přestože včele Uměleckého svazu Devětsil stál nejprve V.Vančura (1891-1943) a později J.Honzl (1894-1953), pamětníci se shodují na tom, že se zásadnějšími myšlenkami přicházel právě K.Teige a oba předsedové mu jen přizvukovali (mimochodem oba dva patří spíše k předchozí generaci Čapkovské, V.Vančura i svým uměleckým vývojem).

I přes tato zjištění jsme ale nuceni dát do titulu této kapitoly otazník. Proč? Zdá se totiž, že jeden jediný člověk, ačkoliv nejplodnější inspirátor s nejširším rozhledem a kontakty se zahraniční avantgardou, nemůže být symbolem desítek různých osudů a vývojových zlomů, které zasáhly tuto nejprve tak soudržnou a jednotnou generaci. Stejně nemůže tyto osudy symbolizovat ani J.Wolker (1900-1924), který zemřel velice mladý, ani V.Nezval (1900-1958). Ba ani kdokoliv jiný. Tak odlišný byl vývoj jednotlivých členů původního Devětsilu. Nejlepší proto bude nazývat tuto generaci generací levicové avantgardy, protože i když někteří členové pro neshody museli Devětsil opustit (vyloučení J.Voskovce (1905-1981) za účinkování v němém filmu Pohádka máje), zůstávali i nadále prokomunisticky orientovaní.

Tato levicová ideologie je navíc vydělovala z okruhu autorů přibližně stejně starých, ale orientovaných křesťansky (např. J.Čep (1902-1974), Bedřich Fučík (1900-1984)) a tedy antikomunisticky. Neměli bychom však levicovým autorům křivdit a obviňovat je z pozdějších událostí v roce 1948. V době meziválečné byl komunismus především symbolem naděje v lepší uspořádání světa, které umožní tehdy začínajícím umělcům prosadit se proti oficiální tvorbě a konstruovat budoucí “nové umění, které přestane být uměním” (I.Erenburg). Signály o totalitním směřování komunismu byly nejasné a navíc zastíněné vírou v lepší budoucnost, která se po válce proměnila buď v zběsilost nebo vystřízlivění. Levicový intelektuál Záviš Kalandra (1902-1950) končí svůj život na popravišti vedle M.Horákové za své meziválečné hříchy - kritiku stalinských procesů.

Dobře vidíme, že osudy alespoň několika zmíněných příslušníků levicové avantgardy byly opravdu různorodé. Stálo by za to sledovat je všechny a srovnávat jejich rozdílné reakce na politické události, ale my si vybereme pouze osobnost Karla Teiga, který reprezentuje vývoj meziválečné avantgardy v dodnes trvající linii: od proletářského a naivního umění, přes program poetismu a konstruktivismu až po surrealismus. Nutno ještě zdůraznit, že K.Teige nebyl příliš aktivní umělec a věnoval se hlavně tzv. programové estetice, která narozdíl od estetiky vědecké spíše obhajuje nutnost určitého směru, než aby ho podle přísných kritérií analyzovala. Proto má tato estetika daleko větší význam pro vývoj umění a můžeme ji nazývat i tvořivou estetikou.

II. Vztah příslušníků meziválečné avantgardy ke komunismu a fašismu

O obecném vztahu levicových umělců ke komunismu jsme se zmínili už v úvodní části. Byla to především naděje vkládaná do teze, že změna společenských výrobních podmínek přinese zákonitě i změnu člověka a osvobodí s ním i umění. Tímto novým uměním mělo být právě umění proletářské (v Devětsilu od jeho založení r.1920 do r. 1922), později poetismus (od r.1923 do zániku Devětsilu r.1931, kdy přestal vycházet časopis Red) a nakonec surrealismus (od r.1934 prakticky dodnes, i když s určitými konflikty r.1938, o kterých bude ještě řeč, a krátkou pauzou po 2.sv.válce). Jediným z teoretických propagátorů všech tří etap vývoje avantgardy byl Karel Teige!

Podívejme se nejprve podrobněji na vztah avantgardy ke komunismu do r.1938. Důležité je zde hlavně masové přihlášení členů Devětsilu k politice nově vzniklé KSČ (1921) a jejich takřka hromadný vstup do této strany (mimochodem K.Teige ač jeden z nejortodoxnějších přívrženců myšlenek Marxe a Lenina, které až neúměrně často citoval, nikdy členem KSČ nebyl). Dále je významná krize v Devětsilu způsobená názorovým rozštěpením po nástupu Gottwaldova stalinského křídla v KSČ roku 1929, v níž stálo 7 vyloučených spisovatelů proti ostatním. Teigův vstup do Surrealistické skupiny v ČSR podmíněný změnou politiky Surrealistické skupiny ve Francii vůči KSF a akceptování marxismu, který se stal spolu s psychoanalýzou základem surrealistického náhledu na svět. A demonstrativní rozpuštění Surrealistické skupiny jejím zakladatelem V.Nezvalem v r.1938, které bylo způsobeno rozporem mezi ním a ostatními členy v otázce stalinských procesů.

Po těchto peripetiích nastává obrat. Fašismus a později komunismus se s bývalými členy Devětsilu příliš nemazlil a na milost byli přijati pouze ti, kteří se své minulosti zřekli (E.F.Burian, V.Nezval a další). Tyto události však patří už do třetí kapitoly této práce.

Do r. 1929 byla spolupráce mezi KSČ a levicovými intelektuály prakticky bezkonfliktní. Komunističtí funkcionáři sice příliš nechápali touhy umělců, ale s radostí jejich podporu využívali, zvlášť když se tito autoři stále více zabydlovali mezi čtenáři. Po nástupu stalinského vedení v KSČ se však situace náhle změnila a ukázalo se nerovné postavení těchto snílků a ostatních členů. Vše začalo prohlášením Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům, které obviňuje nové vedení z rétoričnosti, z odklonu od leninského učení, sektářství a navrhuje svolat mimořádný sjezd, který by toto vedení odstranil. (Podepsáni jsou J.Hora, M.Majerová, H.Malířová, S.K.Neumann, I.Olbracht, J.Seifert a V.Vančura.) Na tento článek reagovalo negativně Rudé právo statí Projev sedmi a další spisovatelé prohlášením Zásadní stanovisko k projevu “sedmi”, které podpořilo jednotu KSČ a její revoluční význam pro budoucnost slovy: “Jsme přesvědčeni, že je to komunistická strana, která má a jediná může být vůdcem revoluce, a tím i nositelkou všeho našeho kulturního snažení.” (Podepsáni např. Teige, Nezval, Biebl a další.) A zatímco se rozlícení spisovatelé hádali, udělala strana krátký proces a 7 revoltujících spisovatelů vyloučila ze svých řad (většina se jich nakonec vrátila zpět). Tak začala slavná “generační diskuse”, která se protáhla do r. 1930 a v níž hájili svá rozdílná stanoviska na vztah umění a politiky K.Teige, J.Hora, V.Nezval, I.Sekanina a J.Štyrský.

V této diskusi můžeme vlastně zaznamenat 2 rozdílné názory. První tvrdí, že umělec je odpovědný jen sobě (Štyrský, Nezval, Vančura), a druhý, Teigův (ten se stal r.1929 předsedou Levé fronty), že je umělec zodpovědný i za budoucnost a že by se měl soustředit na boj za jednotu levice a levicové umění. V postoji K.Teiga se tu odráží jednak skutečnost, že umělcem nikdy nebyl, ale také jeho odhodlání bránit a prosazovat avantgardní umění vždy a za jakýchkoli podmínek, tak typické pro celý jeho život.

Celá polemika měla smutnou dohru v konci poetismu, který ani s podpůrnou koncepcí konstruktivismu (autor K.Teige) nebyl s to splnit očekávání umění, které by nebylo jen nezávaznou hrou, ale umožňovalo by tvůrcům jednoznačnější vyjádření postoje ke skutečnosti. Začátek 30.let je pak charakterizován uměleckým rozchodem jednotlivých členů avantgardy a hledání nové cesty v umění. Tou bylo založení Surrealistické skupiny v ČSR v roce 1934 Vítězslavem Nezvalem. Byla to doba kdy už začínaly prosakovat zprávy o totalitním směřování v SSSR, ale málokdo si je připouští. Teige vstupuje do nové kolektivní organizace umělců, která je charakterizována daleko užší spoluprací než tomu bylo v Devětsilu, a to i na společných dílech a hrách, většinou převzatých z francouzské skupiny založené už r.1924 a navazující na dada.

Na obzoru se objevuje nová postava. Levicový intelektuál, redaktor Tvorby a marxistický kritik Devětsilu (ale i Freuda) Záviš Kalandra. Od r. 1923 je členem KSČ, ale už roku 1933 po 7.sjezdu je mu odepřeno členství, zřejmě za jeho protistalinské postoje. Ten postupně uveřejňuje články, které demaskují stalinské procesy proti bývalým spolupracovníkům Lenina jako vyřizování účtů a úplný odklon od původních Leninových myšlenek. Dokonce se pokouší založit “orgán komunistické opozice” Proletář(1937) a Proletářské noviny(1938) a tedy iniciovat vznik jakési frakce mimo hlavní proud v KSČ, ovšem neúspěšně. (Vše mu bude později přičteno “k účtu”.)

Ve stejné době protestují proti procesům i francouzští surrealisté (viz leták Z dob, kdy měli surrealisté pravdu(1935)), ale Nezval nechce o ničem ani slyšet a po dlouhých sporech rozpouští Surrealistickou skupinu. Mimochodem článkem v Rudém právu a zprávou ÚV KSČ... Na jeho stranu se staví i S.K.Neumann.

Pozdě procitnuvší surrealisté se brání brožurou Surrealismus proti proudu (1938), která mapuje poslední vývoj uvnitř Skupiny a polemizuje s útoky proti ní. Tak dochází k definitivnímu rozkladu jednoty levice na stalinisty a protistalinisty a toto rozdělení se udržuje i za okupace a po 2.sv.válce, kdy jsou stalinisté odměněni a ostatní...

III. Vztah fašistického a komunistického režimu k avantgardě

V Hitlerově knize Mein Kampf můžeme číst kapitolu nazvanou Entartete Kunst (Zvrhlé umění), která napadá poimpresionistický vývoj v umění: tedy kubismus, fauvismus a samozřejmě i celou levicovou avantgardu. Tyto obrazy byly v Německu ničeny nebo vystaveny na posměch, umělci za toto židobolševické umění zase končili v koncentračních táborech. A stejná situace nastala i na okupovaných územích, tedy v protektorátu Čechy a Morava. Někteří umělci ještě včas unikli (Voskovec, Werich a Ježek do Ameriky), ale jiní se museli ukrýt do ilegality a nebyli-li okamžitě zatčeni jako Záviš Kalandra, rozhodně nemohli publikovat, a když tak jedině pod pseudonymy nebo v ilegálních tiskovinách. Stalinisté i jejich odpůrci tak byli postaveni na roveň. Surrealisté začali vydávat ilegální knihy a sborníky a začali vznikat i nové surrealistické skupiny, které neměly s původní žádné kontakty a byly přesvědčeny, že skupina opravdu roku 1938 zanikla. (Mám na mysli tzv. Spořilovské surrealisty a skupinu RA.) Bohužel však nebyli daleko od pravdy v roce 1942 umírá Jindřich Štyrský a v Americe i J.Ježek, který byl také členem Skupiny, a po osvobození odchází Toyen a Heisler do Paříže spolupracovat s francouzskými surrealisty.

Tak zůstal Teige z celé Skupiny sám a načas se tím její činnost přerušila, ale brzy se povedlo sjednotit některé mladé členy nových skupin Z.Havlíčka, K.Hynka, J.Effenbergera, V.Tikala a další a Skupina mohla obnovit svou činnost sérií deseti sborníků Znamení zvěrokruhu. Teige se věnuje psaní nedokončené Fenomenologie umění, rozpracovává svou koncepci vnitřního modelu a píše stati, které analyzují nejen “zvrhlé umění”, ale ukazují i na podobný vývoj v SSSR a boji proti tzv. “zrůdnému formalismu”, tedy opět avantgardnímu umění, které zprvu v období NEPu bylo podporováno (např. škola ve Vitebsku, kterou založil M.Chagall a kde pracoval např. K.Malevič), ale po přijetí socialistického realismu za státní umění museli avantgardní umělci emigrovat, nebo je čekalo mnoho nepříjemností.

Stejná situace nastala po roce 1948 i u nás. Pamětihodné je především řádění L.Štolla (autora koncepce Wolkerovsko-Nezvalovské, znevažující Nezvalovo surrealistické období), který útočil hlava nehlava proti Halasovi, Bieblovi a Teigovi. Slova kalandrovština a teigovština se stala nadávkami bez obsahu (synonyma trockismu, který byl nejhorší úchylkou) a jejich nositelům bylo znemožněno se jakkoliv bránit. Kalandra, který přežil koncentrák, byl odsouzen za vlastizradu a vyzvědačství a r. 1950 popraven, Teige umírá r. 1951 v atmosféře neustálých útoků na infarkt myokardu.

To je žalostný konec dvou snílků o lepší budoucnosti pro celé lidstvo. V době, kdy už je jakýkoliv boj za avantgardní umění odsouzen k neúspěchu, Teige umírá. Pod vedením J.Effenbergera a J.Švankmajera však činnost Skupiny pokračuje až do dnešních dnů.

IV. Několik osudů

Pokusil jsem se na příkladu osudu K.Teiga ukázat i osud levicové avantgardy v Čechách jak v svobodné době meziválečné, kdy názor byl pouhým názorem, tak v době okupace a komunistické diktatury, kdy se stal názor ortelem života a smrti. Částečně jsem při tom sledoval i osudy jeho generačních. Kalandry, který zaplatil své přesvědčení životem, Voskovce, který krátce po návratu do Čech z Ameriky znovu emigroval, Nezvala, který se stal nejen “papežem surrealismu”, ale i opěvovatelem Stalina. A samozřejmě J.Seiferta, který zůstal, aby se potýkal s cenzurou a občasnými zákazy publikovat. Sledoval jsem, jak se rozbíhají cesty umělecké a lidské, aby se mohly znovu sejít na konci života, a jak zasahoval politický vývoj do osudu smrtelníků. Soudit osud je nemožné.

Literatura

Kalandra Záviš: Intelektuál a revoluce, usp. J.Brabec, ČSS, Praha 1994, 1.vyd., 415 s.

Chvatík Květoslav: Teige a báseň, TVARy, 1994, svazek 1, 1.vyd., 32 s.

Seifert Jaroslav: Všecky krásy světa, ČSS, Praha 1992, 3.vyd., 544 s.

Avantgarda známá a neznámá, 3, Generační diskuse, red. Š.Vlašín, Svoboda, Praha 1970, 1.vyd., 510 s.